Výzkum kostela sv. Víta v Zahrádce,

okr. Havlíčkův Brod, byl prováděn v létech 1976-77 v souvislosti se stavbou vodního díla Želivka II. V dnešní podobě zbarokizovaný kostel uchoval ve zdivu lodi i východního závěru původní románské jádro z doby po roce 1225 (Merhautová 1971) včetně jižního portálu. V průběhu stavebního průzkumu byly na stěnách čtyřbokého východního závěru a zčásti na stěnách lodi zjištěny zbytky bohaté freskové výzdoby z období vrcholného středověku.

První písemná zpráva o Zahrádce a přilehlém újezdu se vztahuje k roku 1219, kdy byla darována Přemyslem Otakarem I. vyšehradskému kostelu v náhradu za zcizený drahocenný ornát (CDB II,374). Ačkoliv je tato darovací listina falzem z pozdějších let 13. století, není třeba o její realizaci pochybovat. Lze proto předpokládat, že počátek osídlení Zahrádky (dnes již zaniklé) i okolního újezdu spadá časově k přelomu 12. a 13. století tím spíše, že na protilehlém břehu Želivky se rozkládal tzv. Svatavin újezd, darovaný Svatavou, manželkou Vratislava II., před rokem 1187 vyšehradskému kostelu ( SDB I, 406). V majetku vyšehradské kapituly zůstala Zahrádka se svým okolím až do r. 1436, kdy se dostala nejprve do zástavy a později do přímého držení Trčků z Lípy (Reg. I. 1139, 1148, 1158, II, 338, 540, 834, 1254, III, 774).
Z písemných zpráv vyplývá, že Zahrádka byla před rokem 1219 v majetku Přemyslovců. Dochovaný románský kostel pochází z doby, kdy byla majetkem vyšehradské kapituly. Vzhledem k tomu, že dedikace kostela sv. Vítu odpovídá spíše založení přemyslovskému, bylo možno do jisté míry předpokládat, že stojící stavbě předcházel starší sakrální objekt, třebas se o něm uvedená donační listina nezmiňuje.

Úkolem archeologického výzkumu bylo zachytit původní rozsah lodi dochované románské stavby, jež byla v průběhu barokních úprav prodloužena směrem k západu, zachytit celkovou situaci v interiéru především ve vztahu k románskému založení a konečně zjistit případné stavební relikty starší předpokládané stavby. Objevením románské západní závěrové zdi, široké 190/200 cm bylo možno stanovit původní rozsah kostela z doby po roce 1219. Jeho vnější rozměr včetně východního závěru byl 19,5 x 11,5 m a rozsah jeho vnitřní plochy činil 13,5 x 8,7 m. Na ploše východního závěru byla zachycena substrukce menzy s rozměry 160 x 160 cm s bočními výběžky směrem k západu v celkové délce 230 cm. Před čelem menzy byl uložen kostrový pohřeb, příslušný podle průvodních nálezů do doby starší fáze existence kostela. Zbytky dlažby z cihlových čtvercových desek, zjištěné jednak v lodi, jednak na zvýšené ploše závěru, dokládaly pozdější stavební úpravy interiéru.

Další výzkum na ploše lodi i východního závěru románské stavby zachytil relikty základové konstrukce objektu s obdélnou lodí a s pravoúhlým závěrem, které se spíše stopově dochovaly v úrovni prům. 120 cm pod dlažbou stojícího kostela v podobě tělesa z lomových kamenů na sucho. Tato stavba byla orientována v ose Z - V a šířka jejího základnového zdiva dosahovala max. 120 cm (obr. 4). Vnější rozměr lodi byl 7 x 8 m, vnitřní rozměr 4,7 x 5,č m. Na loď navazoval pravoúhlý závěr s vnějším rozměrem 5 x 5 m a s vnitřním rozsahem 2,5 x 5 m. Celkový rozměr půdorysu této stavby byl 7 x 13 m, rozsah její vnitřní plochy byl 4,7 x 10,7 m. Stavba, nepochybně sakrální, byla situována do plochy stojícího kostel a odpovídala svým půdorysem zvětšenému půdorysu stojící stavby. S největší pravděpodobností přísluší této stavbě stopově zachycená maltová kra na několika místech její vnitřní plochy. Ležící v úrovni koruna základového zdiva. Bylo zjištěno, že tam, kde těleso základového zdiva dosáhlo úrovně předzákladu, tj. koruny základu, bylo vyrovnáno do plochy. Výška základového tělesa byla pouze 40 - 50 cm.

Výzkum zachytil na východní i západní straně této sakrální stavby kostrové pohřebiště bez milodarů. Některé hrobky byly porušeny nebo přímo zasaženy základovým zdivem stojícího románského kostela.

Dedukcí z dat písemných pramenů i z poznatků zjištěných výzkumem lze objevenou sakrální stavbu časově zařadit do doby před rok 1219, kdy byla Zahrádka přímým majetkem přemyslovským, pravděpodobně blíže k roku 1200, nebo na sklonek 12. věku. Vcelku malá a patrně již nevyhovující stavba byla po roce 1219 nahrazena větším románským kostelem, jehož stavebníkem byla již vyšehradská kapitula.

Výsledky uvedeného výzkumu jsou příspěvkem ke studiu české románské architektury z konce 12. a z 1. třetiny 13. století, v případě Zahrádky jsou příspěvkem zcela novým, dokládajícím její přemyslovskou sídlištní fázi, známou dosud jen z písemných pramenů. Zjištěné stavební relikty románské sakrální architektury dokládají zároveň její trvalou rozličnost s výskytem dispozice s pravoúhlým východním závěrem,v němž lze vidět podle D.Líbala (1974) určitý vliv dolnobavorské a hornofalcké románské architektury, v němž však nelze vyloučit přežívání starší domácí tradice z období Velké Moravy.


Prameny a literatura

CDB: Codex doplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (ed. G. Friedrich, Z. Kristen, J. Šebánek, S. Duškouvá).
FRB: Fontes rerum bohemicarum, Praha 1871 n. (ed. J. Emler aj.)
Reg.: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Praha 1855 n. (ed. K. J. Erben, J. Emler, B. Mendl, M. Linhartová).
Birnbaumová,A. 1947: Strakonický hrad. Praha.
Hejna, A. 1969: Nové Sedlo n. Bílinou, nál.zpráva č. 5160/69,Archiv AÚ ČSAV Praha.
Kuthan, J. 1976: Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století.Č. Budějovice
Líbal, D. 1974: Recenze knihy A. Merhautové, Raně středověká architektura v Čechách, 22, 160 - 175.
Mencl, V 1939: Románská architektura v zemích českých, Ročenka kruhu pro pěstování dějin
Umění za rok 1937 a 1938, Praha, 1 - 27.
Menclová, D.1972: České hrady I, II. Praha.
Merhautová, 1971: Raně středověká architektura v Čechách. Praha.
Neuwirth,J. 1888: Geschichte der christlichen Kunst in Böhmen bis zum Aussterben Der Přemysliden. Praha.
Pudil, J. 1874: Románský portál při kostele v Novosedlích v Žatecku, PA X, 482 - 486.
Sedláček, A. 1884: Hrady,zámky a tvrze království Českého III. Praha.
Wocel, J.E. 1857: Kostely románského slohu v Čechách, PA II, 118 - 124.

Archeologické rozhledy XXXII, Prah 1981
Antonín Hejna, Praha AÚ