Osobnosti

K předním zahrádeckým rodákům patřil kněz profesor Karel Vrána (1925), přední český filosof a teolog. Po druhé světové válce odešel studovat do Říma a po komunistickém puči mu byl znemožněn návrat domů. V Římě založil Českou křesťanskou akademii, působil jako dlouholetý rektor papežské koleje Nepomucenum, přednášel teologii v italském Beneventu, filosofii na universitě v Neapoli a na lateránské umiversitě v Římě. V současné době přednáší i na přežské Univerzitě Karlově. Je autorem několika filozoických knih doma i v zahraničí.

Zdroje obrázků zleva:

1. obr: Katolický týdeník

2. obr: Archiv Spolku Přátelé Zahrádky

Životní příběh a filosofické putování Karla Vrány

Je věru smutné psát o drahém příteli, který vystoupil z okruhu naší pozemské zkušenosti a s nímž člověka pojí tolik dlouholetých, pestrých, krásných a činorodých vzpomínek. Začněme nejprve s nástinem jeho životního běhu. Vránova kolébka, do níž byl uložen 24. 8. 1925, stála v selském statku malé vesničky (dnes již zatopené vodami přehrady) zvané Zahrádka na Želivce. Proto bude asi z jeho osobnosti vyzařovat a působit něco, co patří k povaze dobrého statkáře a hospodáře.

Na Vránovi se potvrzuje, co napsal historik Josef Pekař: že naši nejlepší vzdělanci vyšli ze selského stavu. a že Vránův otec poslal jedenáctiletého synka na studia do Prahy, svědčí o prozíravé moudrosti východočeského zemana. Po maturitě na Jiráskově gymnáziu v Praze roku 1945 se mladý Karel rozhodl pro kněžskou dráhu; je určen pro studium v Římě spolu s mnoha dalšími mladými aspiranty kněžství, pocházejícími jak z Čech a Moravy, tak ze Slovenska. Budou žít v koleji Nepomucenum a studovat na Lateránské univerzitě. Po vysvěcení na kněze v roce 1950 a dokončení povinných studií v létě 1951 musí opustit „matku kolej“ (jak jsme nazývali Nepomucenum), je poslán do brixenské diecéze. Nikdo z tehdy právě vysvěcených kněží se totiž nemůže vrátit do vlasti, která se stala v roce 1948 komunistickou. Kolikrát pak bude putovat (a já někdy s ním) k Havlíčkovu domečku v Brixenu!

Salcburk není daleko od jeho působiště, a tak toho mladý kaplan využije, aby si na tamní univerzitě udělal doktorát z teologie prací o eklesiologii Štěpána z Pálče. Promován však bude v roce 1959, když už bude působit v jižní Itálii. Poslední tyrolská štace, kam byl přeložen a kde delší dobu působil, byl Weitental. Tam Vrána zapustil kořeny, neboť si u místního učitele „vysloužil“ malý byteček v jeho domě, kam se pak po léta své exilové existence v čase prázdnin uchyloval a kam pak za ním putovalo mnoho jeho českých přátel, povětšině intelektuálů. Weitental se stal pro mnohé z nás místem a pojmem pohostinného duchovního setkávání. Vránova osobnost vyzařovala přívětivou pohostinnost.

V roce 1955 je náhle povolán vyučovat filosofii v papežském regionálním semináři v jihoitalském Beneventu a od roku 1974 zároveň i na teologické fakultě v blízké Neapoli. Koncem padesátých let se začíná připravovat kdoktorátu z filosofie na Lateránské univerzitě. Pod vedením profesora E. Nicolettiho pracuje na problému ontické konstituce organismů ve filosofii H. Conrad Martius(ové). Promován bude roku 1963. Stane se však, že československá kolej Nepomucenum potřebuje nového rektora. Vyšší místa na něj naléhají, aby se ujal této funkce, jež je zároveň i velmi problematickým břemenem. Vrána, který se do tohoto jha uváže, je nucen uplatnit své hospodářské vlohy a zachránit kolej od utonutí v dluzích. Ujal se tohoto úkolu proto, že mu záleželo na udržení možnosti svobodného zahraničního studia českých a slovenských studentů teologie. a podivuhodně uspěl! Naštěstí při tom nemusí úplně opustit svou drahou filosofii: kromě nepomucenského rektorování vyučuje na filosofické fakultě Lateránské univerzity filosofickou antropologii.

Avšak v roce 1989 čas opět důkladně trhnul oponou, v důsledku čehož jeho římské působení roku 1992 končí. Vrána se vrací do vlasti a začíná přednášet filosofii na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze a zároveň na teologickém institutu v Hradci Králové. Hodina jeho rozloučení s tímto světem pro něj přišla 11. prosince 2004 v Říčanech u Prahy, kde bydlel; pro nás jaksi náhle a nečekaně, takže jsme byli nemálo ohromeni.

Třeba však ještě dodat, že v roce 1951 se podílí na založení české Křesťanské akademie v Římě, v roce 1958 zakládá český exilový časopis Studie, jehož vedení mi pak roku 1967 svěří, v roce 1990 je zvolen předsedou česko-římské Křesťanské akademie, roku 1967 jmenován monsignorem, 1980 prelátem, 1992 sídelním kanovníkem Katedrální ka­pituly při chrámu Ducha svatého v Hradci Králové, 1999 ředitelem diecézního teologického institutu při Biskupství královéhradeckém, 2001 vyznamenán prezidentem České republiky Řádem T. G. Masaryka a 2003 jmenován Janem Pavlem II. apoštolským protonotářem. Působivá sekvence poct!

Počátky filosofické pouti

Jeho zájem, který zpočátku kolísal mezi filosofií a teologií, se stále zřetelněji přikláněl k filosofii, ale vždy s vědomím, že filosofie je sesterskou partnerkou teologie a víry, na níž teologie stojí. Proto chápal své filosofování způsobem, jenž došel výstižného vyjádření ve slovech svatého Bonaventury; ten o filosofii napsal, že to je věda schopná „víru uvádět, uvedenou rozvíjet, rozvitou hájit a uhájenou utvrzovat“. Po celý život však zůstal věrný základní inspiraci „otevřeného kritického tomismu“, jak on svou věrnost sv. Tomáši Akvinskému nazýval.

Počáteční Vránův myslitelský zájem patří filosofii přírody. Jeho vůbec první italsky psaná studie mu vyšla v roce 1962 pod ­názvem Současný stav biofilosofie. Po ní následují v rychlém sledu další: Filosofie živé přírody (1963), Věda, filosofie a poesie u Teilharda de Chardina (1963), Biologie, filosofie, náboženství (1967), Biologie a filosofie. Dějinný vývoj jejich vztahů do roku 1900 (1967) a Biologie a filosofie – filosofická problematika vitalistické biologie před H. Drieschem (1968).

Setkání s Teilhardem de Chardinem bylo pro Vránu myšlenkově vzrušující. v tomto setkání v něm zrálo poznání, že kosmos je kosmogeneze, a že tedy nikoliv dějiny jsou zvláštní dimenzí přírody, ale naopak příroda je celou svou stavebností dějinami. To a ještě mnohem více vyložil ve své česky psané knize Teilhard de Chardin (Řím 1968). Nikdy nemohl pochopit, jak říkal, proč tak mnozí a i velicí tomisté nemohli Teilharda „strávit“.

Výzva radikálního existencialistického ateismu

Vrána se však nevyhýbal ani setkání s mysliteli radikální negace Boha jako Friedrich Nie­tzsche, Jean-Paul Sartre a Albert Camus. Přistupuje k nim způsobem, jemuž se učil u Tomáše Akvinského, jenž v komentáři k Aristotelově Metafyzice napsal: „Je nutno milovat oba, nejen ty, jejichž názor sdílíme, nýbrž i ty, jejichž názor zamítáme. Vždyť oba se namáhali v hledání pravdy a oba nám v tom byli nápomocni.“ a Vrána se k této pomoci nepokrytě přiznává, když píše: „Přitahovali mě filosofové, kteří ve své důslednosti docházeli až do ideově krajních poloh. Nalévali čisté nezředěné víno svých bloudících myšlenek. To má velkou výhodu, že se nemusíme prodírat houštinami slovního porostu. Na Friedrichu Nietzschem si cením jeho odvážnou snahu důsledného domýšlení radikálního ateimu a neúnavné hledání alternativního existenciálního soteriologického humanismu.“

Podobně i v Sartrovi a Camusovi nalézá podněty, které ho stále neodbytněji vedou od filosofie přírody k filosofické antropologii, o níž je mu stále zřejmější, že musí být pojata integrálně. Pokus o její nárys, jenž by se této integralitě blížil, podal v italsky psané knize Antropologia filosofica (Řím 1984), sloužící na Lateránské univerzitě za učební text pro studenty. Už zde je vidět, jak filosofická antropologie se mu neodlučně pojí s filosofií dialogu čili s dialogismem. Mluví o tom jako o „personologickém“ obratu. Cítí proto nutnost lépe vymezit dialogický personalismus, jemuž věnoval dvě své knihy, jednu italskou, Personalismo dialogico (Řím 1984) a jednu českou Dialogický personalismus (Praha 1996).

Hermeneutika velikých literárních děl

Je tu však ještě třetí pozoruhodný okruh Vránova filosofického myšlení, totiž jeho hlubinně zpytavá četba velikých literárních děl evropského písemnictví. Tento jeho zájem o filosofickou a teologickou dimenzi podstatné světové i české literatury (románů, po­vídek, poesie) vyrůstá z jeho stále živěji pociťované potřeby integrality, jež ho nutí naslouchat všem hlasům kultury, nejen vědám, ale také umění a literatuře. Nejpozoruhodnější a neskvělejší je v tom směru jeho obsáhlá studie Experiment Evropa (v knize: Experiment křesťanství, Praha 1995), kde se na archetypických postavách evropské lite­rární tvorby, Oidipovi, Don Quijotovi, Hamletovi, Faustovi, Don Juanovi snaží dobrat ­me­tafyzického a teologického základu a stavebnosti slohů evropského písemnictví a kul­tury vůbec. Píše o tom jednomu svému příteli takto: „…filosofickou a teologickou reflexí jsem se snažil nejen zachytit tvář románského, gotického, renesančního a barokního stylu, nýbrž odvážil jsem se sestoupit hlouběji a dotknout se samé duše těchto historicko-uměleckých epoch.“

Nesmíme pominout ani jeho studie o klíčových postavách české literatury, jako jsou Jan Čep, Robert Vlach, Milan Kundera, Bohuslav Reynek, Jaroslav Durych, Václav Renč. Básnické slovo totiž mělo pro Vránu vždy velikou důležitost, protože byl přesvědčen, že velké a živé umění gravituje celou svou duší k posledním otázkám a k prvním jistotám lidského života a že pravá poezie se vždy dotýká náboženského rozměru člověka a světa. Byla mu vlastní – jak to pěkně vystihla Jolana Poláková, „osobitá schopnost propojovat pronikavý nadhled teoretika s jemnou empatií umělce“. v tom se velmi podobá Romanu Guardinimu, jenž ho v poslední době zaměstnával stále více. v poslední větší práci, jež brzo vyjde tiskem a kterou nazval Můj poutnický příběh filosofie, píše, že „rozvinutím personologické dialogické problematiky na ontologické rovině jsem se na svém klikatém putování přes všechny evropské filosofické křižovatky setkal později, ale přece s dílem Evropana po výtce, s Romanem ­Guardinim“. a zdá se, jako by právě zde Vránovo filosofování nabývalo dokonce až rozměru mariánského, v němž poslušnost a svoboda dosahují své vyšší, ba nejvyšší syntézy. Ve slově „poslušnost“ je Vránovi skryt mariánský paradox svobody, o němž píše: „Maria mi připomíná, že i naše poutnická a často kulhající filosofie je spojenkyní a přítelkyní, ochránkyní a množitelkou svobody.“ Vnucuje se mi otázka: nemůžeme tu už mluvit o jakémsi náběhu k „mariologii osvobození“?